Prof. Vladimír Kosil :   Z mých deníků

Když jsem byla malá, byl pro mě můj dědeček něčím samozřejmým. Zažívala jsem s ním chvíle obyčejného života. Vzpomínám si, jak mě vedl do školky, povídal mi o počasí, učil mě počítat do deseti v šesti jazycích, chodil se mnou do knihovny, seděl u svého pracovního stolu a stále něco ťukal do svého kufříkového psacího stroje. V Litomyšli sedával v houpacím křesle na zahradě a četl. Přitom kouřil cigaretu zasunutou do špičky ze slonové kosti. Když jsme šli po náměstí, kolemjdoucí ho zdravili: „Dobrý den, pane profesore!“

A hlavně – psal si deník. Takový celkem obyčejný sešit velikosti knihy s tvrdšími deskami. Pamatuji si jeho plnicí pero, které dával občas do opravy. Zapisoval do nich každý den – jaké bylo toho dne počasí, co všechno ten den dělal v práci, s kým se setkal a o čem jednal, co měl k obědu, kolik to stálo, jakou jel tramvají a kam, co četl, co dávali v kině nebo televizi, zase kolik to stálo, jak ho často bolely nohy. Zmínil mnohá jména svých kolegů a také nevynechal poznámky z osobního života – psal o babičce, tetě Mileně, mojí mámě Heleně a pak o nás, vnucích -  kam jela Mářa (babička), že jsme přijely my děti, jak jsme se v neděli scházeli na Pankráci, co nám nadělili pod stromeček, jak se slavil Silvestr nebo jak jsme trávili léto v Litomyšli. A mnoho dalšího. Žádné romány, jen jednoduché věty, ale popisovaly dost podrobně celý den.

Před dvěma lety jsem dědovy deníky vytáhla po dlouhé době ze skříně. Kdysi jsem je trochu prolistovala, tušila jsem už tehdy, že je to výjimečný rodinný poklad, ale nikdy jsem je celé nepřečetla. Až, teď….a úplně mě to pohltilo. Jeho deníky jsou úžasným popisem tehdejší doby. Začala jsem přemýšlet, jaký děda vlastně byl. Ano, vzpomínám na něj v lásce, ale bylo mi 13 let, když zemřel, hodně věcí jsem chápala svým dětským vnímáním.

Řekla jsem si, že zjistím víc. Zavolala jsem na Zemědělskou univerzitu, zda by je tam nezajímaly poznámky prvního rektora jejich školy. Setkala jsem se s vlídným přijetím, pan rektor Balík mě osobně ukázal místa, kde děda působil. Dostala jsem se i do archívu školy k paní Mudruňkové, která se sama pustila do dalšího pátrání.

Uskutečnilo se setkání na půdě univerzity s pamětníky dědova působení ve škole. Přítomni byli prof. Velen, prof. Pilát, doc. Chalupný, dva pracovníci provozně ekonomické fakulty, já, můj syn David. Schůzku vedl historik dr. Michal Kubálek. Pamětníci vzpomínali na osobnost dědy a pak také na dědovu roli ve složitém období padesátých let.  Prof. Velen přinesl ukázat index z roku 1949, kdy byl děda ještě děkanem, s jeho podpisy a mluvil o něm jako o „lidském“ člověku, jeho přednášky byly prý excelentní, vzpomněl na zkoušení studentů ve skupině, při kterém děda usnul. Prof. Pilát řekl, že byl děda známý jako milovník dobrého vína, o jeho „detašovaném“ pracovišti „U Tygra“ (to děda zmiňoval v denících velmi často), vzpomínal jen v dobrém. Doc. Chalupný promluvil velmi věcně o 50. letech, kdy probíhaly čistky od „reakčních živlů“, u čehož děda samozřejmě také byl. Říkal ale, že nejaktivnějšími vyhledávači těchto nežádoucích živlů byli sami studenti. Všichni byli podiveni precizností dědových poznámek. Můj syn celý rozhovor nahrával na mobil.

Dalším setkáním bylo s prof. Vaňkem, rovněž bývalým kolegou, který byl v denících často uveden. Prof. Vaněk ještě pro zemědělskou univerzitu pracuje. Nastoupil na školu v roce 1961 a už za rok se stal dědovým asistentem. Vyprávěl mi, že se od dědy učil tak nějak přirozeně, díky dědovu charizmatu, nikoho prý nijak nepoučoval. Vzpomínal na vtipné hlášky dědy. Například: Vaněk v laboratoři něco opravoval, děda na něho chvíli koukal a pak řekl: „Václave, vy byste se uživil i poctivě!“. Nebo říkal: „Není dobré vstupovat s potentáty (myšleno politickými) na tenký led.“ Do historie vešla hláška, když se děda jednou zdržel ve škole na besedě (popíjelo se), volal Máře a řekl: „Mářo, už jsi postavila na brambory?“. Za dvě hodiny volal znovu a za další hodinu znovu. Mářa pro dědu také často zajela, aby to moc neprotáhl. Starala se o něho velmi starostlivě. Nebyla prý taková, že by bavila společnost, ale byla milá a péče, kterou věnovala rodině, byla obdivuhodná.  Prof. Vaněk mi také vyprávěl, že „na škole“ založili tzv. „družstvo“, kam pravidelně přispívali a z toho se později platilo občerstvení na besedách – mladí to měli vždycky zařídit. Vaňkovi měli malé hospodářství a občas přinesl škvarky, klobásky apod. Na besedách probrali všechno důležité o škole. Od té doby, co děda odešel, se už tolik nescházeli. Děda prý jednou prohlásil: „Tak jsem odešel včas, teď už to tady máte jako u Suchánků.“

To mě čekalo ještě jedno zásadní setkání s pamětníkem a bývalým kolegou mého dědečka – s prof. Vladimírem Jurčou. Jeho syn, rovněž prof. na České zemědělské univerzitě, mi poslal zvukovou ukázku hlasu dědy z nějaké oslavy se studenty, která mě velmi dojala.  Prof. Jurča starší je přesně o třicet let mladší, než byl děda, brzy mu bude devadesát let. Naše společná setkání se začala opakovat a začali jsme si být nějak blízcí. Vyprávěl mi o dědovi, hodně si pamatuje. Přidala se i jeho žena Maruška. Prof. Jurča, dědý Vladimír, začal deníky také pročítat a sepisovat záznamy z deníků do počítače. Věnoval tomu neuvěřitelné množství hodin. V jeho věku! Začali jsme plánovat vydání publikace. Čas běžel, a nakonec na radu prof. Jurči mladšího jsme se rozhodli vytvořit webovské stránky, které budou věnovány mému dědovi. Toho se ujala s nesmírnou pílí, erudicí a zaujetím dcera Táňa. Takže teď společně pracujeme na tvorbě stránek a věříme, že to dokážeme.

Já si této spolupráce nesmírně vážím. Zjistila jsem, že jsem u Jurčových našla druhou rodinu. Prof. Jurča mi začal říkat „Kateřinko naše“.  A co je víc než zajímavé – děda se jmenoval Vladimír, prof. Jurča také, jeho žena Marie, stejně jako žena mého dědečka, moje babička. Dcera Táňa je narozená 23., stejně jako já a přesně o deset let dříve. No, numerologové by možná zajásali. A těch podobností se našlo ještě víc.

Když mi někdy není úplně „hej“, obracím se sama k sobě a ve svém nitru se radím se svým dědečkem. Už pro mě vůbec není samozřejmým. Nikdy se s ním už nesetkám osobně, ale i tak je stále pro mě nesmírně důležitým a vzácným člověkem. Díky dědovým deníkům jsem pochopila mnohé o něm, o životě naší rodiny, odpustila své mamince a potkala dědý Vladimíra a jeho rodinu.

V dalších vzpomínkách se dále budu vracet k některým jeho zápisům v denících. Našla jsem některé fotografie, které se váží přímo k některému zápisu, k tomu bych ráda přidala osobní poznámku.

Duben 2018

• © Veškerý textový i multimediální obsah na těchto webových stránkách podléhá autorským právům. Kopírování, reprodukce a šíření tohoto obsahu či jeho částí jakýmkoli způsobem bez vědomí a svolení administrátora webu je zakázáno. Citace krátkých výňatků pro referenční účely je povolena, jestliže je doprovázena uvedením zdroje (v případě webových stránek klikatelným odkazem). Sdílení a šíření hyperlinku (odkazu) NENÍ porušením těchto práv.